Zdejší mluva se podoba nářečí, které shledáváme v Podkrkonoší. Zřejmé se zde jedná o příbuznost spojenou se zvláštnostmi zdejšího kraje. V tomto odstavci nám nepůjde o úplný etymologický výklad, nýbrž o snahu poukázat na mluvu či vyjadřováni rybenských občanů:
říká se – plavajzník – dareba , vařbuchta – člověk bez iniciativy, žvatora – žvanil, troky – necky, mišuge –potrhlý člověk, ďouka i ďouče – dívka, šimplota – haraburdí npř. kupa drobných penízků, Voškrt – opotřebované březové koště, hazuka – halenka, žvátora – žvanil, žoužel – havěť, vrchmoc – svrchovanost, svoloč-chátra, samotám – sem tam, setnice – světnice, rajda-běhna, řimbuch – tlusťoch, posera – zbabělec, paťatý –šmatlavy s dlouhýma nohama ,
merčití – pozorovati, jdít, vyjdít, sejdít se, sejdout, vyjdout ,kričal , viďal, držal, slyšal,
prauda, kreu, stouka, poliuka, Hlausova Amerika, poudačka
mlejnská cesta, školskéj kopec, v Jirčikovejch polich, chlubil se blejskavejma knoflikama, pod čepicej, nad silnice j, pod stráněj, „Přijdte pobejt!“
Frantik, Pepík, v polich
ďouče černova, U Novotnu, U Červenejch, k Lirom, k Štefkom
V Rybné máme všeho dost
Kdopak ví, jestli přijde? – Přijde dost; Věděl to? – Věděl dost; Poví to? – Poví dost; Jestlipak si ale Mářu vezme? – Vezme dost! 😀